Rozhovor: Ondřej Sedláček: Každý návesní rybník, každá louže je narvaná kapry

V sobotu představí již pátou motýlí rezervaci v okolí Příbrami. Všechny vznikly z jeho iniciativy. Přitom se Ondra už za studií specializoval na ornitologii (avifaunu), podílel se na plánu péče vznikající Chráněné krajinné oblasti Brdy a posledních deset let se věnuje výzkumu afrického ptactva v subsaharské Africe, především v Kamerunu a učí na katedře ekologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Co bylo impulsem, že jste zanevřel na naši avifaunu a odjel do Afriky?
Nezanevřel. Jen jsem si uvědomil, že tropičtí ptáci jsou z vědeckého i ochranářského hlediska důležitější. Předně, tropy hostí naprostou většinu druhového bohatství, a to nejen ptáků.

To chápu, ale proč je to důležitější než ochrana našich druhů ptáků?
Třeba na Kamerunské hoře, kde teď bádáme, žije 375 druhů ptáků. Na jediném kopci! To je zhruba tolik jako v celé České republice. Zároveň o naprosté většině tropických druhů nevíme téměř nic. Zvláště u mnoha afrických ptáků ani netušíme, co žerou, jak a kdy se rozmnožují. O naší sýkoře koňadře bylo napsáno více vědeckých prací než o všech tropických druzích ptáků dohromady. Jinými slovy, vše podstatné pro biologii se odehrává v tropech a víme toho trestuhodně málo.

A jaký konkrétní druh výzkumu děláte v Africe?
V současné době se snažíme přispět k poznání změn druhové bohatosti podél gradientu nadmořské výšky v tropech. Zajímá nás, nejen, jak se postupně mění počet druhů, ale i jaké druhy s jakými vlastnostmi obývají drsnější podmínky horských lesů a jaké hlavní selekční tlaky formují převažující životní strategie. Třeba množství predátorů nebo parazitů. Kamerunská hora je pro takový typ výzkumu ideální. Je to činná sopka vyrůstající od mořského pobřeží až do výšky 4095 m. Na takovém gradientu nalezneme celou řadu úplně odlišných prostředí a jednotlivé druhy ptáků tato prostředí kopírují. Když třeba ráno vyrazíte z 1500 m n. m. a seběhnete dolů k moři, po cestě potkáte úplně jiná ptačí společenstva. Druhy, které hnízdí v různých nadmořských výškách, přitom vlastně nedaleko sebe, se nikdy nepotkají a čelí odlišným podmínkám prostředí. To je strašně zajímavé.

Čím se takový vědec živí v horském pralese?
To je prozaické. Rýží a špagetami, k tomu nějaké omáčky z pytlíku. Vozíme si je z Čech. Alternativou jsou sardinky s protlakem jako příloha. Toho se člověk snadno přejí. Obecně jsou to takové patlaniny, dost vždycky zhubneme.

Ochutnali jste nějaké tamní speciality?
Speciality je asi silné slovo. Pokud tím myslíte něco skutečně afrického, ochutnal jsem téměř všechno. Moc toho ale není a většina jídel je bez výrazné chuti. Různé typy kaší, často zkvašených a šíleně pálivé omáčky. To mi naštěstí nevadí. Horší je, že každé jídlo obsahuje hodně palmového oleje. Ten má specifickou chuť a na Evropany působí dost projímavě. Ano, vzpomínám si na jednu skutečnou specialitu. Jednou jsme byli pozváni na sváteční nedělní oběd a byla nám naservírována hovězí kopyta. Vůbec jsme si s tím nevěděli rady. Jinde jsme jedli hovězí oční víčka. Podezřívám Afričany, že maso jim nechutná a z krávy jedí právě jenom takovéhle bizarnosti. Mám rád ale třeba smažené kobylky. Takové africké chipsy k televizi.(úsměv)

Také mě zajímá, jak se váš zájem o ornitologii najednou rozšířil o zájem o motýly a jejich ochranu. Co bylo impulsem?

Právě hlavně ochranářské důvody. Motýli reprezentují ohrožené skupiny organismů vázaných hlavně na bezlesí. A pro takový typ ochranařiny, jakou jsem se rozhodl dělat, se hodí. Chránit ptáky, tedy aby to mělo smysl, je složitější. Jejich populace vyžadují obrovský prostor. Třeba ochrana čápa bílého by zahrnovala změnu zemědělské politiky, spíše na nadnárodní úrovni. Na to rozhodně jeden člověk nestačí. Motýli jsou navíc mnohem ohroženější než ptáci. Jejich biotopy, tedy květnaté stepi, pestré mokřadní louky a světlé lesy z naší krajiny rychle mizí. Motýli se pro upozornění na tento problém dobře hodí. Každý je zná, jsou krásní. Navíc reprezentují tzv. deštníkové druhy.

Vysvětlete pojem deštníkový druh…
Pokud péči o danou lokalitu podřídíme třeba ochraně modráska hořcového, který ke svému přežití nezbytně vyžaduje výskyt vzácné rostliny hořce hořepníku i specifických mravenců, ochráníme s modráskem i celou řadu dalších organismů. Prostě se schovají pod jeho deštník. Velmi specifickou ekologii má většina druhů motýlů, to je na nich krásné. No a takový modrásek dokáže přežít na desetihektarové louce a já jako jedinec jsem schopen k ochraně takové lokality významně přispět. Vidím výsledek a to mě baví a žene dál.

Co uvidíme v jednotlivých motýlích rezervacích?
Nic zvláštního… Tedy spíše nic zvláštního pro dřívější krajinu. Posláním motýlích rezervací v okolí Příbrami není chránit něco opravdu výjimečného. Smyslem je chránit obyčejnou krajinu, obyčejné jevy, obyčejné druhy. Třeba to, že krajina je pestrá, že je motýlů hodně, že se na takových místech cítíme přirozeně příjemně.

Proč není krajina tak pestrá jako dříve?
Za hlavní problém současné krajiny považuji její masivní homogenizaci. Tedy že je všude stejná. Těží z toho několik málo druhů, které jsou velmi hojné a jsou úplně všude. Většina druhů ohrožených živočichů není na pokraji vyhubení, ale spíše nám zmizely z běžné krajiny a ustoupily do vzácných refugií. Dříve čolky lovili kluci do lahví od okurek v každé louži, dnes je takových míst prostě velmi málo. A to mi vadí. Čolek stále v naší krajině žije, ale musíte se za ním někam vydat, složitě ho hledat. Toto celé ale říkám s určitou mírou nadsázky, jednotlivé rezervace představují dnes už opravdu výjimečná místa našeho regionu. Nádherné stepi i pestré mokřadní louky. Dříve naprosto běžné. A ještě jedna věc je důležitá. Ochrana přírody si nadělala dost zle s všelijakými zákazy.

Proč?
Protože je to mnohde o tom: Sem nesmíš vkročit, tohle nesmíš utrhnout, sem nesmíš se psem apod. V naprosté většině případů je to naprostý nesmysl. V motýlích rezervacích se smí vše, co je, řekněme, v mezích slušného chování, lidé jsou tu vítáni.

Jak se takové rezervace udržují, aby v nich zůstala zachována druhová pestrost, kvůli níž vnikaly?
Já trochu provokativně říkám, že pro udržení druhové pestrosti je potřeba přírodu v určité míře ničit. Pro druhovou pestrost je totiž nezbytná pestrost stanovišť. Pokud třeba louku necháte ladem a mnoho let po sobě ji nekosíte, stane se z ní louka uniformní, s převahou jen několika málo konkurenčně silných druhů. Především trav. Poznáte to i pouhým okem – louka je po čase méně rozkvetlá. No a pak nastoupí keře a stromy a celé to převálcují. Motýli, ještěrky, vzácné rostliny zmizí. Takže, v rezervacích se především kácí stromy a kosí louky. Naprostá většina luk se v naší krajině kosí, ale špatným způsobem. Celé najednou, ba co víc, najednou v celé republice.

Předpokládám, že to znamená absolutní a velkoplošnou ztrátu biotopu pro hmyz?
Ano. Rostlinám to nevadí, ale je to genocida pro hmyz. Najednou nemá kam se přestěhovat. To je nový fenomén, dříve se hospodařilo více mozaikovitě. Ideální by bylo v rezervacích zavést pastvu ovcí a koz. Jenže mám obavu, že by zvířata dříve nebo později zmizela… A tak ve třech z pěti rezervací jezdí motorky a čtyřkolky. Mají to nejen dovoleno, já je tam chci. Dělají nesmírně užitečnou práci, zadarmo. Narušují půdní kryt – odborně se tomu říká disturbance. V podstatě totéž, co dělají ovce svými kopýtky. Pro řadu rostlin a dalších druhů na ně vázaných je to hodně důležité, třeba zmíněným travám dokážou konkurovat pouze na takových narušených místech. A když se taková motokrosová dráha po louce postupně stěhuje, vzniká parádní mozaika různých mikrostanovišť.

Jaké vidíte vůbec největší prohřešky dnešní doby v krajině, respektive proti přírodě?
Spoustu debat věnujeme třeba Šumavě. Pro mě je to, s prominutím, problém spíše okrajový. Daleko víc mě rozčiluje třeba problém s rybníky.

No, je pravda, že jako kluk je pamatuji čistší…

To, co pozorujeme, je naprosto šílené, pro tyhle nejdůležitější mokřadní ekosystémy v naší krajině úplně devastující. Rybníky po dlouhá staletí plnily celou řadu mimoprodukčních funkcí. Hlavně hostily obrovskou rozmanitost různých typů organismů. Od vodních rostlin, přes bezobratlé až po obojživelníky a vodní ptáky. Naprostá většina dnešních rybníků je úplně mrtvá. Hnusné, zapáchající kádě na ryby. Kdy ses naposledy odvážil koupat v nějakém rybníku? Tohle je navíc problém opravdu plošný, zasáhl celou republiku. Každý návesní rybník, každá louže je narvaná kapry. Nebylo by třeba hezčí mít rybníky v příbramské Oboře s čistou vodou, lekníny, vážkami?

Proč tomu tak je?
Vysvětlím stručně, v čem je problém. Předně, kaprů se do rybníků dává mnohonásobně více než třeba před třiceti lety. Aby rostli, musí mít dostatek potravy. Takže se buď krmí – obilím, starým pečivem apod., nebo se do vody hrnou haldy hnoje. Aby se podporovala produkce rybníku. Naroste biomasa drobných řas, ty filtruje zooplankton – především perloočky. Perloočkami se živí ryby. Po čase je ale všechny vyžerou a řasy a sinice mají volné pole působnosti. Extrémně se namnoží a voda je zelená. K tomu se pochopitelně přidává extrémní predační tlak ze strany kaprů. Sežerou ve vodě úplně všechno. Pulce, čolky, vážky, neustále víří bahno ze dna. Snaha je také pochopitelně mít v rybníce co nejvíce vody. Proto se mělké břehy s litorálními porosty strhávají, z rybníků se dělají opravdu hluboké kádě se strmými břehy. V takových místech nic neroste, nic tu nežije.

Co říkáte na předchozí suché a horké počasí? Myslíte, že je to důsledek globálního oteplování? Existuje vůbec tento jev, jsou nějaké hmatatelné důkazy? Třeba měnící se fauna, flora?

Planeta se skutečně otepluje, člověk k tomu určitě přispívá. S různými extrémy je třeba teď počítat častěji. Ale není to nic mimořádného ani tragického. V minulosti, i docela nedávné, docházelo k mnohem drastičtějším změnám klimatu, než pozorujeme dnes a příroda se s tím vždy dokázala vypořádat. Myslím, že se globálnímu oteplování věnuje až příliš pozornosti. Ano, příspěvek člověka je problém a měli bychom to řešit. Ale za to, že máme zničené rybníky, z lesů plantáže na dřevo, přírody prostou zemědělskou krajinu s obrovskými lány řepky a kukuřice, že na pasekách rostou třímetrové invazní rostliny a raky v Padrťském potoce sežral americký norek, za to opravdu globální oteplování nemůže. A jsou to podle mě mnohonásobně větší problémy, než to, že ptáci na jaře začínají dříve hnízdit.

Jaké je vaše nejoblíbenější místo v regionu?
Všechny motýlí rezervace, pochopitelně. A Brdy. Ty mě naučily ekologickému chápání. Včetně zmíněného „ničení přírody". Odchod vojáků považuji za průšvih. Udělali pro ochranu přírody hodně. Kdo navštíví třeba dopadové plochy na Toku nebo Jordánu, pochopí, o čem mluvím. Vůbec teď do přírody spíše chodím pozorovat jevy, procesy a vztahy. O některých už byla řeč.

Chystáte nějaký další projekt pro ochranu přírody?
Chci se především věnovat péči o pět motýlích rezervací, jejich stabilizaci. Zatím nechci další. Chci mít jistotu, že budou fungovat dlouhodobě a dobře. Je to docela dost práce. Pořídil jsem si ovce a kozy, pasu je na tátově pozemku s orchidejemi a upolíny. Učím se nejen o zvířata pečovat, ale pozoruji, co se se spásanou loukou děje – co nestačí, co už je příliš, kdy přesunout ohradu jinam, jak to funguje na části vlhké a suché. Potřebuji tomu rozumět a do budoucna se třeba podaří s pastvou na některé z motýlích rezervací začít.

RNDr. Ondřej Sedláček, Ph.D.

Kvůli výzkumu jezdí pravidelně už deset let do afrického Kamerunu, je spoluautorem plánu péče vznikající CHKO Brdy, zasloužil se o vybudování pěti motýlích rezervací v okolí Příbrami - Motýlí step Pichce a Ferdinandka, Luční lada pod Květnou, Mateřídoušková step Brod, lokalita Černé bláto a pátou jsou Plasy.

Karel Hutr, Příbramský deník