Rozhovory o zemědělské krajině 2/2: Jiří Sádlo & Rastislav Švec: Když krajinu nemáme, musíme si ji udělat, aneb jak vylepšit současný stav zemědělské krajiny v lokálním měřítku

V listopadu byl zveřejněn první ze dvou rozhovorů, určených pro pro Zpravodaj Zeleného kruhu. Nyní vám Pražská ornitologie přináší exkluzivní rozhovor číslo 2. Jeho aktéry jsou botanik RNDr. Jiří Sádlo, CSc. (JS) a člen Pražské ornitologie Mgr. Rastislav Švec (RŠ). V předchozím rozhovoru povídal koordinátor zemědělské krajiny z ČSO Ing. Václav Zámečník o Petici za obnovu zemědělské krajiny. V rámci druhého rozhovoru se podíváme na jednu geograficky omezenější myšlenku. Kolegové nepojali obnovu krajiny tolik globálně, ale zaměřili se pouze na část krajiny, ve které by rádi navrhli konkrétní opatření. O tom, jak si představují jejich realizaci, více už ale vlastní rozhovor.

Proč jste si vybrali oblast Prahy severovýchod?

JS:

Důvod je jednoduchý – je to přímé okolí našeho bydliště. To už je možná takový ochranářský sterotyp, že se k ochraně přednostně hledá místo s velkou biodiverzitou, protože je pak  jednoduché ho najít. My bydlíme v oblasti, kde se toho chránit mnoho nedá. Chceme-li mít ve svém okolí nějakou přírodu, musíme napřed začít hledat, jak vůbec tomu divnému kraji polí, suburbií a dálnic mezi Prahou a Labem rozumět. Smířili jsme se, že je, jaký je. Chraňte smetiště! Co tam žije? Ježek? Chraňte tedy ježka, ať nám zůstane alespoň on. To, co v prvopočátku někomu může vypadat jako směšný lokální patriotismus, je náhle již zcela logickým postupem o záchranu posledních zbytků přírody a snahou o její postupnou revitalizaci.

Žijeme v krajině, která v každém, kdo má rád přírodu, musí vzbudit ironický úsměv. Vezměte si průměrnou pražskou rodinu s dětmi, která se přestěhuje na periferii.  Dokud bydleli v centru, sedli s dětmi na vlak a za půl hodiny byli v lese. Tady vyrazí a po 30 minutách bloudění mezi vilami přijdou na výpadovku z Prahy, a cesta končí, dál je řepka a kamiony.  Zde nejste ve městě ani v zemědělské krajině. Je to pustina, kde stěží najdete běžné druhy plevele. Asfalt, pak dva metry kopřiv v příkopě, pak pole až k obzoru a na tom obzoru Říp. To je celá příroda.

Zemědělské nížiny nikdy nebyly příliš atraktivní svými přírodními krásami, navíc jsou úrodné a tak není divu, že se tu vždycky hledělo spíš na výnos obilnin než na přírodní hodnoty. Od devatenáctého století přes socializmus po současnost pestrost zdejší krajiny stále mizí.  Ještě v sedmdesátých letech tu byly třeba staré sady nebo pískovna s  fotbalovým hřištěm na dně, vedle kterého zároveň byl ale kousek mokřadu s tůní, která sloužila jako refugium pro žáby.  To vše se ale během dalších dvaceti let ztratilo a v devadesátých letech se z posledních polních cest s kousky mezí stala smetiště, kam stáda vysmátých podnikatelů jezdila zadarmo vyvážet odpad.

Co konkrétně chcete v krajině navrhovat?

RŠ:

Naším hlavním cílem je využít vše, co rozděluje obrovské polní celky v prostoru mezi severovýchodním okrajem Prahy a Labem. Chtěli bychom dosáhnout stavu, jaký tady byl před intenzifikací zemědělství, tj. mít tu mozaiku drobnějších polí, protkanou sítí stezek a drobných refugií pro biodiverzitu. Rádi bychom využili existující struktury v krajině, jako jsou remízky či aleje. Je jedno, zda jsou to zbytky něčeho starého, anebo novodobá náletová zeleň. Cílem zde není primárně chránit přírodu, ale přivodit takový stav, který by byl přijatelný z lidského úhlu pohledu – tj. aby zde krajina jako příroda vypadala. Jinými slovy, než se dostaneme do stavu „mít chránit CO“, musíme tady nejdříve nějakou přírodu vytvořit.

Rádi bychom začínali zejména od využití stávajících přírodě blízkých míst a ty propojili dohromady. Primárním objektem našeho zájmu v této fázi je, aby byla krajina hlavně člověku přístupná, protože jedině takovou bude mít člověk zájem chránit. Chceme tedy navrhnout sít stezek a mezí, které by krajinné struktury propojily dohromady. Propojení stezkami (i vizuálně) rozkouskuje obrovské lány polí. Zároveň by bylo ideální kolem těchto struktur nechat pár let pracovat sukcesi, aby vznikla vegetační nárazníková zóna.

JS:

Naposledy tu byl přírodě blízký stav asi tak za Jiříka z Poděbrad. Zajímá nás tady jeden organizmus příměstské krajiny, ovlivňující diverzitu – člověk. Kupodivu běžný táta s kočárkem má v těchto podmínkách velmi podobné krajinné zájmy jako kopretina, petrklíč, rehek nebo čmelák.  Ostatně si pořád myslím, že člověk, který má radši přírodu než lidi, se má urychleně nechat vyšetřit. 

Co je špatného na těch obrovských polních celcích?

JS:

Jedná se o tragický úbytek diverzity druhů i jejich početnosti. Tento trend se k nám postupně dostává ze Západní Evropy, kde se ze zemědělské krajiny stala veliká a pustá fabrika a pod vlivem člověka z ní vymizely i pro nás tak naprosto automatické a obyčejné druhy, jako je kopretina, třezalka, vlčí mák nebo skřivan polní. Velkým problémem je, že v dnešní krajině již selhávají tradiční kategorie dělení na lidské a přírodní vlivy – jsou tady jenom lidské vlivy. Většina toho, co nám zde z přírody zbylo, jsou biotopy vzniklé v posledních 100 letech antropogenní činností – např. i zdánlivě přírodní Vinořský park a Satalická obora.

Jaká je role malých fragmentů v krajině?

JS:

Napráskat do paštiky kečup a říkat tomu ďábelské tousty, tohle oni tady umějí (pohled na restaurační stůl). Držme se prosím lokálních podmínek a pokusme se nesklouznout ke generalizaci na jiné typy krajiny.  Všude, kde jsou fragmenty biotopů daleko od sebe, jsou k ničemu pro každý organizmus, který „má krátké nohy“.  Čím větší schopnost migrovat, tím lépe. Např. v jedné studii v Satalické oboře se prokázalo, že mobilnější skupiny hmyzu mají vyšší diverzitu než méně mobilní druhy. Pro byliny nemají malé fragmenty příliš velký význam, protože nám chybí zdrojové populace a schopnost bylin šířit se je v porovnání s jinými organizmy docela omezená. Pro dřeviny význam vzrůstá, protože je roznášejí ptáci. Je sice zavádějící říct, že se to týká jenom dřevin, ale často to tak skutečně je - dřeviny jsou konkurenčně schopnější než byliny. Je dost dobře možné, že za 40 let tady sice budou hruškové a trnkové meze, ale kopretin stále jak šafránu (a samotných šafránů, tedy krokusů, může být dost, ty se šíří jako krásné leč nepůvodní druhy z blízkých zahrádek).  Na druhou stranu, přežívání citlivých druhů rostlin v poškozené krajině nelze vyloučit – avšak ne proto, že by tu měly optimální podmínky, nýbrž proto, že na ně místy nevzniknou silné tlaky.

RŠ:

Je velmi obtížné mluvit o fragmentaci jako o negativním faktoru. Ve skutečnosti je základní vlastnost české krajiny fragmentovanost. Podívejte se kamkoliv na mapu České republiky a v 99 % případů uvidíte jemnozrnnou mozaiku různých typů krajiny. O negativním vlivu fragmentace na přírodu lze mluvit v tak „panenských“ oblastech naší země, jako je například Šumava. Tam může mít dělení lesů na menší celky fatální následky, ovšem zase jen pro ty organismy, které jsou na to háklivé. Avšak takových míst je u nás velmi málo. Naopak v tradiční zemědělské mozaice funguje fragmentace spíše jako nositel biodiverzity.

Které typy krajinných struktur mají negativní vliv na biodiverzitu a proč?

JS:

Podle obecného modelu je strukturně pestřejší krajina lepší. Zrovna u nás kolem Prahy se ukazuje, že hezká může být i tehdy, když v ní nejsou žádné zajímavé druhy. Minimálně je lepší pro člověka. V tomto místě lze ale oponovat, že z místní mizerné nabídky antropofilních a nepůvodních druhů lze vytvořit krajinu, která bude možná na první pohled člověku líbivá, ale na druhové úrovni to bude opravdu bída. Druhová diverzita a strukturní diverzita zde tedy vůbec nesouvisí.

Při tvorbě stezek a mezí hrozí riziko liniových struktur coby koridorů pro predátory – máte vymyšleno, jakým způsobem tento efekt tlumit pomocí struktur plošných?

JS:

Leze-li šnek přes cyklostezku a přes dálnici, můžeme spočítat šanci, jakou má na obou, že se ozve „cvak“ (smích). Podle mého názoru je ale vztah zlých linií a hodných ploch spíše takový líbivý ekoproblém. Je to jako když se mluví o problému mezi starousedlíky a přistěhovalci – staronové téma je sice první, čeho si nezávislý pozorovatel všimne, ale kdo se jím dá svést, přehlédne daleko důležitější rozpory, které je třeba řešit.

V jaké fázi je nyní váš plán?

RŠ:

Rozhlédli jsme se po okolních obcích a s potěšením jsme zjistili, že nejsme sami, kdo má na podobě jejich životního prostředí zájem. Postupně se tak vytvořila sociální síť aktivních lidí, kteří chtějí za daných okolností kolem svého bydliště přivodit stav přírodě co nejbližší. Naše záměry nesplňují kategorizaci ÚSES, takže nazvat to snahou o tvorbu biokoridorů je příliš silné slovo.

Zatím jsme fyzicky prošli krajinu, zmapovali ji a výsledky uložili do gisové vrstvy. Vznikla tak mapa pomyslných „biocenter“, se kterými bychom rádi dále pracovali. Nyní jsme ve fázi vyjednávání a improvizujeme podle situace.

Jaké nástroje byste rádi použili pro realizaci Vašeho plánu a jaká úskalí již nyní vidíte?

RŠ:

První problém, na který v praxi narazíte, jsou majetkoprávní vztahy – všechno někomu patří a to, na čem většina podobných kauz ztroskotá, je ochota úředníků cokoliv řešit. Dále je zde otázka politické ochoty něco dělat. Z praxe jsme poznali, že jestli je někdo nakloněn změnám v krajině, nejsou to úředníci, ale politikové. Řešit kauzy přes státní správu bývá dlouhé a únavné a výsledky, ke kterým se dojde, jsou v porovnání s vynaloženým úsilím daleko menší.

JS:

To důležité v obci byl totiž vždy starosta a bohatí sedláci. Pak je tam i písař, ten může být někdy velmi osvícený, ale za ním se nechodí.  Je potřeba jít rovnou za starostou.

RŠ:

Chceme věci řešit od těch jednodušeji řešitelných k těm obtížnějším. Předně chceme jednat s těmi, kdo nám budou naslouchat. Je důležité dělat primárně věci, na které je zapotřebí málo peněz. V tomto bodě jsme kontrastem radikálního ekologizmu, který primárně udělá ten pomyslný velký třesk – např. získá „osvíceného“ starostu, který je ochoten realizovat hned na začátku velké projekty. My ale chceme postupovat od malých střípků. Základní umění je netlačit na pilu, ale mít ji pořád v ruce a řezat s ní.

Z majetkoprávního hlediska by bylo asi nejjednodušší, aby síť stezek opisovala hranice pozemků. Nyní jsme ve fázi vyhledávání pozemkových map, na což již využíváme státní správu. Potřebujeme kontaktovat vlastníky všech dotčených pozemků a zkusit se s nimi konstruktivně dohodnout.

Problém mohou vyvolat také zemědělci, kterým se do těchto plánů nebude chtít, protože jim tím ubývá orná půda a ve výsledku zisk. Zatím nejsme schopni říct, zdali by v této oblasti pomohla nějaká efektivní dotace…

Jde nám o to, aby se na určitých místech v sezóně nehospodařilo vůbec. Např. podstata agro-environmentálních programů stojí na tom, že oni musejí dělat NĚCO = COKOLIV, jen aby za to pak příslušnou dotaci obdrželi. Agro-environmentální programy nám zde tedy příliš nepomohou.

Co byste si tedy přáli?

JS:

Ještě frťana! (smích) Vážně? Větší aktivitu úřednické i politické sféry zejména ve smyslu možnosti realizace efektivního tahu na branku. Nemůžeme doufat v radikální zvětšení zájmu veřejnosti – bude pasivní a my jí to nemůžeme mít za zlé. Obáváme se radikálního zvětšení zájmu před volbami, což udělá jen zdánlivá řešení, která mohou zablokovat dění na dalších 20 let.

Neposkytneme však univerzální návod na přetváření krajiny. Naše strategie ale není aplikovatelná na Šumavě či Křivoklátsku. Všichni na kolena a s lupou hledáme poslední kousky něčeho, co vypadá jako příroda…

Rozhovor připravil Petr Suvorov (Pražská ornitologie). Spolupracovala Zdeňka Šimková (Zelený kruh).